Vzchop se a žij
Když slunce ráno vychází a mně se nechce žít,
Ta touha se snem odchází posedlá zdám se být,
Posedlá sněním za dne, za noci a pryč je všechen cit… pro realitu, vnější svět… vnímám jen vůni, dotek, květ… poryvy větru, slunce svítání, paprsek něhy, ptačí zpěv… neschopná potlačit to zívání, rozproudit vlastní krev…
Zavřená ve svých myšlenkách, tonoucí v hlubinách, kdo vymyslel tu hru? Já už ji nechci hrát!!! Bláznem mě brzy smíte nazývat, neboť mé nitro to je zvrat. Zvrat za zvratem, plynoucí vřava, útoků vojáků a děl, jež čeká nehynoucí sláva, však v stínu smrti oněměl, vůdce jenž hlavní slovo drží, teď na svých nohou stojí stěží a neví, kam své druhy hnát… budoucnost skvělou dříve měl, šat jeho odznaky se skvěl a jeho mysl bystrá byla, však vyšší moc čas zastavila a otočila zpět… chtěl vždy a vše a všechno hned… teď proti sobě on sám stojí, vědouc, že na čas nesmí hrát, že ač se pohnout o píď bojí, své pravé já se snaží obelhat, ač ví, že stále v plné zbroji, ztrácí svou sílu, zrak i hmat, tou koncentrací na svá vojska, jenž opevněný starý hrad zdá se už po staletí obléhají - tam měl by majestátně stát, prastarý sloup a studna skvoucí, vyrytá slova, pramen, výchozí bod – životní zdroj celého bytí, proč jen nemůže povel dát, proč nemůže se hnout, proč vždy když koně osedlají a krev v jim žilách začne vřít, generál stáhne vojska do pozadí, jakoby před něčím měl strach, jakoby bál se otevřít…
Otevřít brány světa reálného… nebo snad nitra rozrytého tisícem řezných vzpomínek, moci jenom tak nabrat dech a svojí intuici zase věřit a na hlas svého srdce dát, kdo by to řek? Že srdcervoucí mysli skřek, přehluší duše volání, tak už se vzchop a splň své poslání, jakkoliv hloupé zdá se být, nechť mohou Ti zas říkat ‚rek‘!!!
