Jen Ty jsi zbyla
JEN TY JSI ZBYLA
Bloumaje pohledem po ulici klidné,
Chodníky doběla..
na travnaté hlíně,
děti si hrají v rozpálené špíně.
Opřený o lokty vnímám jen Tebe,
A Ty, která nejsi tu, vnímáš jen sebe.
Rej včelí okolo, však já jsem tu sám,
Vzpomínkám, nářkům svým teď sbohem dám.
Shořely naděje, shořela síla, jenom Ty jediná v srdci jsi zbyla.
Slyším Tvé horké rty, když ve spáncích buší, jak tiše mi šeptají, že mi to sluší.
Cítím Tvou horkou krev v žíznivém těle a slyším, že říkáš mi, jak líbám skvěle.
Vidím Tvé úsměvy ve vyprahlém srdci, a slyším jak po sté už nemluvíš k věci.
Žiješ a nežiješ, básníků jsi múza, my všichni pod Tebou jsme pouhá lúza.
Nemusíš, nečekáš, nestojíš o lži, o lásku, o pravdu, či o iluzi…
Nemáš strach před ničím krom sebe samé a čeho dotkneš se, Tvým právem se stane.
Jsi nezkrotná, nevděčná, neznalá míru, máš tisíce plánů a svou silnou víru,
Že cokoliv stane se, vždy důvod si najdeš, aby ses vrátila, aniž víš, kam jdeš.
Jsi satan, jsi anděl, jsi půlnoční bouře, jsi poslušný poddaný, vždy připraven k vzpouře...
Jsi lánem obilí při západu slunce, jímž brodím se omámen, ve vůni tonouce, v záplavě vlasů Tvých, Tvé hebké kůže, Tvé malátné ženskosti… jak jen žena může! svým lenivým pohledem, svou polohou těla, muže v ďábla proměnit, aniž by chtěla. A dost!!!
Ne, naopak!!!
...jak jenom muž v ženě topit se může,
Ač bezcitnost chladná Tvá jak pouštní růže…bodá mě do srdce a trhá a ničí
Až všechny mé smysly jen bolestí křičí, přesto s Tvou krutostí dál bojujíce
Já klesám v kolenou do vln se noříce
tělo Tvé hladím, jenž jak plamen svíce,
V půlnočním větru se neklidně zmítá
v kostele bez oken.. ďábel vášeň vítá…
Na oltář nesu Tě a něžně Tě líbám,
Tvé tělo beru si, slepý jsem k chybám
Stránky Tvé obracím, jak knihu Tě čítám, líbajíc ústa Tvá marně přemítám…
jak pokaždé stejná a pokaždé lítá, touha Tvá posedlost i něhu skýtá…
A s láskou s níž matka svoje dítě vine, já hladím rysy Tvé… ¨
dlaň nad tělem krouží že jej téměř mine…
však žádost živelná v tom doteku skrytá…
probouzí smysly Tvé, bičuje, svádí … tak s citem, však bezcitně
Jak kytary struny, když hudebník ladí,
Až sladká hudba všech tónů se sladí,
V ten okamžik vratký tělo rozum zradí a všechno přede vším svůj smysl ztratí,
v tom jediném momentu věčnost se skrývá,
v níž všechno se odpouští, vše se zapomíná,
chvíle ta jediná, kdy patříš mi celá,
ač jsi to původně vůbec nechtěla...
Cítím Tvé polibky, jak tiší mi spánky, píšu a píšu, už je konec stránky.
Tisíce myšlenek hlavou mi víří, Tvé srdce je nestálé jak jarní chmýří
Jsi sluncem mých dnů a lunou mých nocí, jsi vládkyní snů, víš o všech mých krocích.
Jsi houpačka dětská, jsi tak trochu světská, jsi dítě, jsi žena, jsi moje a nejsi… jsi první cena! za trpělivost až nadlidskou…
Jsi lživá, jsi neřestná, jsi nectnost sama, jsi oheň i led, jsi do pekel (nebes) brána…vášní vždy hnána… se nebráníš…
…