Dobrodruh
Tma v hotelovém pokoji,
Samota objímá mě naléhavě,
Pusť televizi zni mi v hlavě,
Však síla stisku nabývá.
Za oknem noc je světly prozářena
V pokoji temném tichý zvuk,
Na dvouposteli leží žena,
Osamocený dobrodruh.
Dříve snad zdála se být marnivá
Teď vážná po většinu času
V hlubokých očích skrývá krásu,
Vzpomínek dávno minulých,
Zatímco stesk jí stéká po tvářích,
Už nebolí ji mládí hřích,
Zurčivý potok duše ztich…
Veselá byla, milá, vlídná,
Sdílná a přímá, nadšená,
Byla snad všechno, jen ne klidná,
Někdy se zdála vzdálená.
V minutě smích se střídá z beznadějí,
Z očí lze vyčíst marnost snů,
Vteřina další všechno mění,
Po zoufalosti známky není,
Bojovná síla po svém uplatnění
Touží neznaje hranic dnů…
Divoká byla, nezkrotná,
A poslušná snad jen když spala.
Laskavá přesto, plná smíru,
Člověk moh cítit její víru,
Hmatatelná se téměř zdála.
Citlivá, čestná, soucitná,
Vždy připravena pravdu hájit
A spravedlnost logickou,
I kdyby respekt měla ztratit.
Však také byla ješitná a někdy pyšná vypadala
A ne vždy byla nezištná a srdce druhých pošlapala.
Ne, že by ublížit jim chtěla snad,
Chraň Bůh to není její přání,
Naopak velké slitování vždy našla v srdci hlubinách,
To jenom něha jejích dlaní a vstřícnost překročila práh.. práh touhy, hlad, očekávání
Pak lítost vládu převzala, nastala doba odříkání.
Jak dlouho žezlo držela, nezáleželo nikdy na ní.
Neb aura její zářila a do svých kruhů táhla hřebce
Ona se s láskou pářila, ač někdy tušila, že nechce.
Úkolem bylo milovat
A lásku dát a pocit štěstí,
A cokoliv to mělo stát,
Bolavou duši, černé zvěsti,
V minutách touhy sobě lhát a rozum s vášní horkou plésti…
kdo soudům chtěl by naslouchat?
Svou lásku rozdávala na potkání
Zda je to dobře? Kdo se shání? (nemá zdání)
Žízníš? Pij z nastavených dlaní…
Bez ptaní nastavila líc
A srdce otevřela na počkání,
Život zdál se jí bez hranic,
Chtěla vše vidět, slyšet, stihnout,
Každého milovat a všude být,
Moci jen tak se rozkrájet,
V náručí něžném chvíli jihnout,
V momentě příštím dobýt svět.
Nechtěla rady, neznala míru,
Věřila v sílu zázraků a všechnu svoji mocnou víru,
Vždy směrovala k oblakům.
Až někdy sobecká a příkrá byla,
Často se s ničím nesmířila,
Drzá a umíněná, plná vzdoru,
Neustoupila v žádném sporu.
Spravedlnosti obhájkyně,
důkazů dosti nemajíc,
V bouři zlé vyskočila z voru
Právo a pravdu hrdě hledajíc
Na vlastní pěst šla bitvám vstříc.
Občas si cestu sama překřížila,
když chtěla od života víc
Skutečnost fantazii zbila
Naději vítr vzala z plachetnic
Teď v očích druhých hledá spásu
Však s rukou vlastní kolem pasu,
Sama každou noc usíná…
