Bez cíle
VĚZEŇ
Nikdy a nikde nejsem svoje a nikdy nejsem, kde mám být.
A nikdy teď už „jsem jen Tvoje“, s láskou neříkám, něha? cit?
Už zapomněla jsem, jak vnímat, jak milovat… kde jen je skryt…
Pod hladinou mých smělých přání…snad.
Kde pravda však, já nemám zdání
Smysly mé klamou mě když za svítání, já ospalá se probouzím
Jen pochyby, beznaděj vhání do všech mých útrob,
snad ještě spím a víra obrací se v troud…
jak zlomit prokletí, denně šach-mat…
Divokou řeku hráz kamenná vězní,
v poutech ji svírá… a brání jí plout
bez vášně a něhy, co jen je bez ní?
Jak jen kráčet dál neschopna se hnout…
neschopna z vězení rozumu, mysli,
z přehrady smutku a tmy uniknout…kde najdu klíč?
ten klíč, jenž bránu otevírá, kdosi ho pevně v dlaních svírá? Nebo je pod mechem stoletým skryt? Klíč od lesů, luk a zelených strání, od brány světa, jenž do srdce vhání života tep a lásku a chtíč a touhu a vášeň a chuchvalce citu a jasný zrak a čistý štít…s nímž světem se prohnat a stěstí si vzít já snad už ani netoužím…
Když slunce ráno vychází a sílu svou tak dává v šanc
a moje mysl ze sna odchází, úsměv se ze rtů vytrácí
Víra má stejně jak noc minulá již potisící ztrácí glanc…
Co je to, co mě pohání, co ještě stále každé svítání, má sílu donutit mě vstát.
Vždyť ztratila jsem všechen cit a všechnu touhu, řád a klid…
A nemám ani tušení, jak vlastně mám svůj život žít…. A přitom stále má mě každý rád, proboha proč?
A je mi líto každé vteřiny, která se bezútěšně mění v prach, tak prázdná a tak zoufalá, však teď už nemám ani strach, jak čas se za obzorem vytrácí a jak dny plynou, já se potácím, bažinou smutku, lesem zoufalství, ač někdy míjím říční proud, potok či řeku plnou bohatství, na jejímž břehu smím se nadechnout, na vlnách světských radostí není mi dáno dlouho plout. Vyprahlá poušť se stává vyhnanstvím, z něhož se nedá uniknout…
Když vlastní srdce dá vám mat a náhle přestane vás vést a všechen cit a lásku vydědí,
pak nic už nemůže vás svést, ztratíte smysly zrak i hmat, z klouzačky dětské příkré náledí, však ani nejtvrdší váš pád, vám nevrátí váš cit, neukojí váš hlad, po bolesti a nadšení, po touze znovu vstát…
Za vámi oheň, přede vámi nekonečná pláň…co vám je po něm, zpět už jít nelze, není kam… a nad hlavou vám blesky tančí, jak prchající laň, proč ani zpěv už ráno ptačí neztiší mysli zrádný klam. Z mládí jen šťastného, co paměť sahá - proč jen a zač platím tu daň? Proč žáru znovu dávám dlaň a oči mé se k němu stáčí, jiní za duhou, štěstím kráčí, chval mě či haň, já přednost dám vždy pláči… zázrak se staň, hráči i rváči, ach bože chraň, co síly stačí, před těmi všemi utíkám… kteří se v mojí duši tlačí, snažíc se ubít lítou saň, tu saň jež neurvale řičí, uniknout nedá vzpomínkám… zatímco sama sobě lám – tak už jen vstaň!!!
kl
BEZ CÍLE
Jak vymanit se představě, že není kam jít dál
Budoucnost vidíš mlhavě, kde hledat zlatý grál?
Jak jen se vzdálit obavě, jak vytrhnout se z pout,
Jak silná být, když bezradně, se snažím uniknout..
Uniknout zmatku, jenž mě svírá, uniknout mlžným iluzím
Smutku, jenž duši zvolna sžírá
A unavenou mysl týrá, … tak neúnavně
Sotva, když ospalá se probouzím…