Pestrobarevný příběh
Nice, warm evening, hotel Le Royal Meridian, seventh floor, Abu Dhabi, United Arab Emirats. What am I doing here? It is my second week of training to become a cabin crew. Exciting job, isn´t it? When I say stewardes most of my friends think of waitress in the air, well, not really. We´ve just started our training, which will last for six weeks and we already know more about the plane than most of my male acquaintance, including how not to make sex in the cabin toilet...
Je devátého ledna
V porovnání s posledními šesti lety mého života si připadám jako školačka. A bráno do důsledku jí v podstatě již „pár“ týdnů tady tisíce km od domova jsem a ještě „pár“ týdnů budu. Jako školačka jsem jako malá psala básničky a jako školačka tu teď tedy jako velká začínám psát knihu. Nutno říct, že ač jsem v mezidobí prošla značnými životními bouřemi, někdy až emočními tornády, zjišťuji při hodnocení první třetiny utkání, že moje charakterové vlastnosti a celkově má prchlivá, vzpurná povaha, nezaznamenala nijak výrazné změny, zatímco moje vnitřní chápání světa a ostatních se posunulo na jakousi vyšší příčku tolerance a empatie.
Nebyla jsem nikdy typická rebelka. Naopak, učiteli oblíbená, spolužáky přijímaná. Ač zřejmě díky jistému odstupu, který si v extrémně neznámých situacích podvědomě, snad až nechtěně udržuji již od mládí, ne tak nadšeně jako první skupinou. Přesto svým způsobem bojovník a buřič neschopný splynout s davem. Nikdy jsem nechodila po přechodech, dalo-li se přejít mimo ně a nucena-li, pak jenom výjimečně na zelenou, vyšla-li mi do kroku. Ráda jsem dělávala všechno jinak než ostatní a ráda jsem často byla první. Nějaký syndrom prvorozené dcery, která si stále připadá jako druhá, nebo snad pouhý syndrom zakomplexovaného adolescenta, který si musí dokázat jak je výjimečný, kdoví. Každopádně na druhé pohlaví, tehdy ještě těžko říct, že silné, moje životní strategie a postoje působily až magneticky přitažlivě.
Začalo to ve školce (protože jesličkovské aférky byly asi tak bezvýznamné, že si na ně nevzpomínám) a zatím to končí mým pobytem ve Spojených Arabských Emirátech, kde jsem tedy jako „frekventantka“ akademie aerolinek Etihad oslavila ve svých 26ti letech Vánoce a vstup do kouzelného, magicky kulatého roku 2008, ve kterém mi hvězdy mimo jiné slibují povití potomka, sňatek a výrazné zlepšení mé finanční situace, což by mě všechno mělo těšit.
A snad i částečně těší, protože steeplechase černého hřebce, mě zaprvé emočně vyčerpala a poznamenala a za druhé upozornila, že ani moje fyzická stránka není neustálým cvalem nejlépe stimulována. Klid a rovnováha se dožadují svých práv a možná i proto jsem se pomocí ruky osudu ocitla v prostředí, které bych osobně nazvala školou konzervatismu a chtě-nechtěného řádu.
Ti, kdo mě znají, by zřejmě za mě děkovali zmíněné ruce osudu a čekali by změnu snad až nevídanou vidět mě v šedé, unylé uniformě jedné z nejrychleji rostoucích leteckých společností.
Avšak Ti, jimž drsný vítr čechral vlasy a ostrý vzduch je šlehal do tváří, za zády jezdce sledujíce krásy, toužíc se napít z číše poznání… omámení jsouc vybočili z trasy nakonec vzdávajíc se poslání… neb zkrotit hřebce nezkrotného, umlčet divočiny volání a ztišit neklid nestálého, potlačit živel povstání… utišit krev, jež v žilách proudí a prudce buší do spánků, a hřívu rozcuchanou zplésti, do uhlazených copánků, schopna je sama jenom ona, obutá do svých topánků… Jak řeka údolím se vine, rozverná, plná volánků. A cestu úbočím si razí vědouc, že nic ji neporazí a že Ti, jimž věrně schází a kterým vchází do spánků, ji nikdy nepřestanou milovat. Tak sem tam řečiště své laská a jindy drsně přehlíží, jak život prohraná je sázka, střídá se bolest s beztíží… a snad nemá smysl se ptát: proč na své pouti druhy svádí do něžných vln a temných průrv, jen aby vzala si, co schází a pak je nechá v pozadí…
