Deprese
Člověk, který chápal moje pocity marnosti. Zbytečnosti a nicoty, která pohltí celý můj svět během vteřiny tak nečekaně jako se přižene jarní déšť. Nepopsatelná prázdnota v oblasti prsní kosti mě ničila a ubíjela mnoho let. Postupně ty stavy prošly vývojem a s přibývajícími lety se změnilo i moje vnímání. Nicméně ačkoliv se moje pocity změnily z nesnesitelných bolestí vnitřních na pochopitelnou avšak neméně nepříjemnou součást mého života, stále mívám občas chut prorazit hlavou zed, jen abych se zbavila toho prázdna, co mě svírá jak svěrák a nepovolí pod nátlakem ani na dobré slovo. Původně jsem si myslela, že trpím bipolární afektivní poruchou. Není to tak úplně pravda a upřímně, mám pocit i zkušenost, že v dnešní době se s jakoukoliv formou deprese setkal snad každý myslící člověk.
Nevysvětlitelný smutek, který se usadí ve vašem srdci jako mrak a ne a ne se rozplynout. Z povinnosti se usmíváte na přátele a zdravící kolemjdoucí, ale vaše nitro je pokryto nejjemnějším prachem, který proniká všude a dusí… dusí každou jiskru štěstí, které by mohlo přijít odkudkoliv. Ztrácíte sílu a chuť cokoliv dělat. Všechny své činnosti odkládáte na později bez nejmenší výčitky svědomí. Prostě ani nic dělat nemůžete, protože ten smutek je zkrátka nesnesitelný. Zpomaluje a otupuje smysly a nakonec i vaše tělesné reakce. Pohyby. Nemáte hlad a máte pocit, že jestli něco neuděláte, tak se zblázníte. Ale co udělat? Co sakra máte udělat, aby to přestalo, když to poslední na co máte sílu, je něco dělat. Zakletý kolotoč že? Vím, o čem mluvím. Vím dobře o čem mluvím a chci to sdílet. Pište. Pište, když je vám nejhůř, protože sdílení pomáhá.
…
